Minulou sobotu se účastníkům silničního provozu mezi Novým Městem na Moravě a vesnicí Karasín naskytl poněkud bizardní pohled. Po silnici se pomalu šine na čtyřicet aut (některé exempláře jsou z 50.let), která mají jedno společné. Kdysi je vyrobila ruská automobilka GAZ. Jako první do cíle ke karasínské rozhledně míří osobní auta značky Volha, kolonu uzavírají tmavě zelené gazíky, ale i vojenská sanitka a jedna bývalá radiostanice. Ta jediná má během sedmnáctikilometrové trasy problém. Její řidič musí zastavit u krajnice a podívat se do motoru. Nejde o natáčení historického filmu o elitě komunistických časů, která se volhami vozila, ale na Žďárských vrších se sešlo na sto členů GAZ klubu Česká republika (mimochodem klub má i dvě členky).Milovníci automobilů kdysi dovezených z bývalého Sovětského svazu se na letošním , v pořadí už třetím srazu chlubí svými více či méně výstavními kousky

„Napřed jsme si spolu chatovali po internetu, i kvůli shánění náhradních dílů, protože mnozí je mají ještě ve sklepě. Když nás bylo sedm, založili jsme v roce 2001 občanské sdružení,“ popisuje vznik tohoto poněkud zvláštního spolku jeho předseda Tomáš Janda (35), sám majitel volhy z roku 1968, kterou si koupil před třemi roky jako dárek k Vánocům („Moje žena řekla: Cos to přivezl za plechovku?“). Jinak se pan Janda živí jako konstruktér dveří do letadel.

Cena takového dnes už historického vozu se podle jeho zachovalosti pohybuje od pěti tisíc do 150 000 korum a v České republice je zaregistrováno 2500 volh. Vojenská auta GAZ jsou samozřejmě dražší, podle Tomáše Jandy stojí to v dobrém stavu kolem 80 000 korun.

Milovníci volh a jejich přátelé či rodinní příslušníci ( někteří jsou ještě v kočárcích) minulou sobotu v deset hodin parkují své vozy na náměstí Nového Města na Moravě. Se zaujetím si prohlíží auta, fotí je na památku a natáčejí na videokameru.

Jejich sraz samozřejmě zaujme i místní obyvatele. „Táto, dojdi pro děti, za hodinu tady ta atrakce končí,“ volá žena v bílém tričku a s točenou zmrzlinou v ruce na svého manžela. Ne vždycky se však vášeň pro volhy a gazíky setkala s pochopením obyčejných smrtelníků. „Minulý rok jsme měli sraz ve Veselí nad Lužnicí a vyšlo to přesně na 21.srpna,“ vzpomíná další z členů klubu Michal Hodík, „přiběhla nějaká babka a volala: Lidi ,utíkejte, Rusáci jsou tady!“

Pro úplnost je nutné dodat, že členové klubu nejsou žádní kryptokomunisti. „Prostě se nám líbí ta auta, jsou bytelná, prostorná a všude je chrom, žádný plast jako dneska,“ tvrdí Tomáš Janda. Karel Taušic, majitel bývalé vojenské radiostanice, kterou předělává na obytný karavan, dodává: „Je to taková recese, vždycky jsem k tomu tíhnul.“

Ani Jan Frk, jemuž patří modrý kombík s rudou vlaječkou, prý nějaký zvláštní vztah k Rusku nemá. „Tenhle typ jsem sháněl deset let, je to opravdu unikát,“ chlubí se. „Ta vlajka je jen recese. Ale jsem toho názoru, že ne všechno, co je z Východu, musí být nutně špatné,“ dodává vyučený autoklempíř, který je v současné době majitelem autoopravny. Čeho jiného než volh. „Mám to štěstí, že práce je mým koníčkem. Máme sklad náhradních dílů, některé mi vozí kamarádi z Ruska nebo Ukrajiny. Jde o to, aby se zachovala tahle značka, aby lidi viděli, že problém s náhradními díly prostě není.

„Tahle volha nám postavila barák, tedy dovezla spoustu stavebního materiálu,“ tvrdí Pavel Tököly z Olomouce, sedící v béžovém autě z roku 1972, „je to taková moje srdeční záležitost, volhu měl i můj otec. Je to prostorný auto, dobře se opravuje a je nenáročný na provoz.“ Jeho manželka dodává: „Hlavně že to jede.“ Přestože má paní Tökölyová řidičský průkaz, za volant volhy nesedá. „Mám řidičák na auto, ne na volhu,“ směje se, „ale paní tchýně s tím jezdí bravurně.“

Některé vozy už mají to nejlepší za sebou. „Dřív jsem svou volhou normálně jezdil, ale nejsou tam bezpečnostní pásy, je totiž z roku 1971, kdy pásy ještě v autech nemusely být,“ říká Michal Hodík, který pracuje jako dealer vozů značky GAZ, „takže máme ještě passata pro běžné ježdění,“ Ani leštěnka (tak volhám přezdívají členové klubu) Tomáše Jandy neslouží k účelu, pro nějž byla vyrobena: „Je to pro parádu, tak na koupaliště nebo když má člověk chuť se projet, do práce s tím opravdu nejezdím.“

Karel Taušic, oblečený do zeleného trička a maskáčů, sice má ve své bývalé radiostanici kanape a kuchyň, ale nějaké dlouhé cesty také neplánuje: „Je v tom rámus, maximálně s tím můžu jet na vzdálenost 50 až 80 kilometrů, víc už to nejde.

Podle Magazínu Lidových novin č.34 ze dne 22.8.2003